Vogelsang

Ve svahu Huťské hory, nad údolím říčky Losenice, leží již od středověku malá osada Vogelsang, která nese od roku 1947 název Podlesí. Faktem je, že se zde tento název nevžil.

Historie osady je spjata s klatovským řádem dominikánů, jimž Vogelsang ve středověku patřil. Také zde stávala pověstná vogelsangská sklárna, o které lze najít první historickou zprávu z roku 1584, kdy Rudolf II. prodal tuto sklářskou huť do kašperskohorského panství. Ve sklárně významně působila sklářská rodina Schmidtů, kteří byli dodavateli skla pro českou šlechtu. Vogelsangská sklárna fungovala (s několikaletou přestávkou v 19.století) až do počátku 20.století.

V minulosti bývalo na Vogelsangu živo – byla zde ještě například škola, zájezdní hospoda a další jiná stavení. Stával zde také malý lovecký zámeček, tzv. panský dům, vystavěný pro uherskou kněžnu Esterhazyovou. Později byl zámeček přeměněn v rekreační středisko, které v sedmdesátých letech vyhořelo.

Na místě současného rekreačního areálu Rezidence Vogelsang stával rozlehlý statek s kaplí sv. Barbory (soubor ke stažení), která se v areálu nachází dodnes, a stejně jako ostatní budovy prošla kompletní rekonstrukcí.

Rozhodnutím Ministerstva kultury ze dne 19.10.2018 byla kaple sv. Barbory téměř po 40 letech opět prohlášena kulturní památkou.

Kaple sv. Barbory po rekonstrukci, areál Rezidence Vogelsang.

Svatá Barbora byla vždy i patronkou havířů, proto kaplička připomíná období, kdy Kašperskohorsko patřilo mezi nejstarší zlatonosné revíry v předhusitských Čechách. V 10.–12. století se zde zlato rýžovalo. Později, ve 13.–14. století (za vlády Jana Lucemburského a hlavně pak římského císaře a českého krále Karla IV.), se zlato kutalo v hlubinných dolech. Ochranu celé této oblasti zajišťoval od r.1361 královský hrad Kašperk a tamní vojenská posádka.

Po husitských válkách došlo k útlumu těžby. Postupně, hlavně od 16. a v 17.století, se zde více rozvíjel také obchod, sklářství, dřevařství, papírenství a chov dobytka. Také v údolí nedalekého Zlatého potoka byly četné zlatodoly, štoly a mlýny na zlatonosnou rudu. Vedla tudy také i významná středověká obchodní komunikace, nazývaná Zlatá stezka, která dále vedla na lesnaté svahy Huťské hory (kde leží také Vogelsang), přes nedaleké Kozí hřbety směrem ke Zhůří a do sousedního Bavorska.

V blízkosti osady Vogelsang stávala sklářská huť.

V blízkosti Zlaté stezky se pak nacházely četné sklárny, ke kterým patřila i místní vogelsangská sklářská huť. Vyráběly se zde především pateříky – korálky k výrobě růženců, lahvičky na tabák a další různé lahve, sklenice nebo broušené číše.

Po 2.světové válce zůstal Vogelsang téměř opuštěnou osadou a díky poloze v západním pohraničí byl tehdejším komunistickým režimem záměrně devastován a ničen, tak jako mnoho podobných míst v této oblasti. V současnosti zde trvale žije pouze jedna rodina, ale celý Vogelsang postupně znovu ožívá. Budeme rádi, když k jeho oživení přispějete i Vy svou návštěvou a uděláme vše pro to, abyste se k nám rádi vraceli.

Podívejte se na fotografie areálu Vogelsang z doby, než jsme ho nechali zrekonstruovat a dostavět do dnešní podoby.

Vogelsang v literatuře a v umění

Ladislav Stehlík, český básník, spisovatel a malíř (1908 – 1987), ve svém lyrickém cestopisu Země zamyšlená 3 poeticky přibližuje krásu krajiny v okolí Vogelsangu. (Knihu vydal Československý spisovatel, v r.1970)

Statek Vogelsang na obálce knihy „Země zamyšlená 3“ od Ladislava Stehlíka.

Vogelsang. Jaké překrásně jméno, plné ptačího zpěvu, a jaká kouzelná zelená tišina na výšině s předalekými výhledy! Šel jsem k ní od Kozích hřbetů po kraji lesa v pozastřeném dni; voněly špičky z trav, mezi nimi byla napjata pavučina s chyceným běláskem a z jeho tělíčka sál přetučný pavouk poslední krev. U samoty Flusárny mokval močál plný puškvorce a sítin, opuštěnou kapličku stínil mohutný jasan, a potom jsem sestupoval divokým smrkovým lesem, plným soušek a chrastin, mezi buky, jejichž světle zelená klenba dávala myšlenkám tichost a vyjasnění. Na svažité, vymleté cestě kvetl vzácný vstavač bledý, les končil a travnatá pláň se prostírala plavým světlem odkvetlých metlic. Minul jsem zbytky bývalých skláren, zaslechl jsem zvonce krav, řada kaštanů směřovala k dvorci. Jeho obyvatelé jistě milovali stromy, neboť celý dvůr je obklopen staletými lípami. Stříhali tam ovce a já obdivoval starodávnou sličnost stavení s vysunutou věží. Hledal jsem památný kámen se znamením vtisknuté ruky, který tu někde leží už z dob třicetileté války. Tehdy prý Švédové obklíčili Vogelsang a řádili jako ďábli. Obránců bylo málo a už se schylovalo k bitvě. Tu švédský důstojník, opíraje se o skálu, zpupně zakřičel: „Jak málo je možné, aby tento kámen změkl, tak málo nás tady přiměje k útlocitu.“ Tu povolila najednou tvrdá skála a ruka zpupného Švéda se zabořila do kamene, v okamžení měkkého jako máslo. K smrti polekán nad tímto znamením, zmalomyslněl a právě vzplanuvší bitva skončila úplnou porážkou Švédů.

Ladislav Stehlík: Země zamyšlená 3; (1970)